Tanec – projev života na Bali
Zájmu o tanec na Bali předcházela řada let studia tance v Praze. Studovala jsem klasický tanec u prof. Albíny Klikové, lidový tanec u prof. Dáši Břichňáčové a nakonec u Gustava Voborníka, který své choreografie komponoval na základě těchto dvou předchozích technik. Zmíním např. Dvořákovy “Slovanské tance”, “Lašské tance” Leoše Janáčka, části z Prokofjevova “Romea a Julie”, a jiné.
S balijským tanečním projevem jsem se poprvé seznámila během ročního stipendijního pobytu v Indonésii na přelomu let 2001–2002 v jakartském Institutu Seni Indonesia (Indonéský umělecký institut) na střední Jávě. V té době jsem již navštěvovala katedru Taneční vědy na HAMU v Praze, ale zároveň jsem byla i posluchačkou posledního ročníku indonésistiky na FFUK. Rozhodla jsem se tyto dva studijní obory propojit, a proto jsem se začala v Indonésii věnovat studiu tance. První semestr (září–únor) jsem strávila na Jávě a druhý semestr (březen–červen) v Institutu Seni Indonesia v Denpasaru na ostrově Bali.
Tamější tanec mě natolik zaujal, že jsem si ho zvolila v roce 2003 jako téma své bakalářské práce s názvem ,,Současný balijský tanec”. V roce 2004 se mi naskytla možnost díky finanční podpoře HAMU a Hlávkovy nadace odjet znovu na tento ostrov a zabývat se tancem hlouběji, nejen jeho technickou stránkou, ale i jeho kulturním a společenským kontextem.
Balijský tanec je již na první pohled neobyčejný
Diváky zaujmou dokonalé linie těI tanečníků, atraktivní barevné kostýmy, ale i oduševnělost a kultivovanost všech umělců. Někdy se obecenstvu doslova tají dech při shlédnutí transových tanců, když tanečníci běhají po žhavém uhlí nebo jakoby očarovaní zlými sílami obrací proti sobě dýku ve snaze se zabít. Obdivu neuniknou ani malí tanečníci, kteří ve čtyřech letech dokážou zatancovat patnáctiminutový sólový tanec za dokonalé koncentrace a se suverenitou odpovídající profesionálovi. Tento popis tance vystihuje pouze divákův prvotní dojem, ale v jeho pozadí stoji nesmírně komplikovaná kultura.
Na Bali však může mít tanec pragmatický cíl, být součástí rituálu, ale zároveň obsahovat divadelní prvky. Přítomni jsou diváci, tanečníci vystupují v kostýmu a v prostoru určeném tanci. Balijci tyto pojmy vnímají podle vlastního systému – jednotlivé tance nebo taneční divadla řadí do tři skupin, podle toho, jakému publiku jsou věnovány. Existuje skupina tanců, určených pouze nadpřirozeným bytostem. V očích Balijců nejde o zábavu, ale o komunikaci s bohy nebo dušemi předků – může to být prosba, vyjádření vděku, snaha o usmíření a odezva se neočekává okamžitě. U další skupiny tanců, jejichž cílovým publikem jsou pouze lidé, se jedná o zábavu a hodnotí se spíše talent než spirituální schopnost. Při určitých příležitostech se tyto dva přístupy mísí a taneční projev se posuzuje z obou hledisek. Zda se jedná o rituál nebo divadlo, se v ,,balijském” případě nedá vždy jednoduše určit.
Všechny formy tanečního divadla vypráví nějaký příběh.
Všechny formy tanečního divadla vypráví nějaký příběh. Nejčastěji čerpají náměty z indických eposů Mahábhárata a Rámájana, javánských cyklů o Panjim, čínských a malajských milostných romancí a balijských historických kronik. Taneční dramata můžeme vidět jak v chrámech, tak i v jiném prostředí. Ve 20. století došlo k velkým proměnám v tanečním projevu. Politické změny, modernizace společnosti, celková transformace balijského náboženství a přiliv turistů determinovaly taneční umění v nové podobě. Vznikla celá řada čistě sekulárních choreografií, které neměly náboženský nebo politicky význam jako v dřívější době. Tance, dříve určené zejména náboženským účelům, byly určeny turistům i mimo původní prostředí chrámu.
Tanec na Bali hraje významnou roli především v náboženství, dále však také slouží jako zdroj obživy mnoha umělců. Dříve tanečníci vystupovali pouze z náboženského přesvědčení nebo je zaměstnaly dvory, ale dnes profesionální tanečníci vystupují již za peníze. Pokud vesnická komunita disponuje penězi navíc, pozve si na místní obřad Odalan nějakého slavného tanečníka nebo i celý taneční soubor. Ti poté vystupují v rámci večerních představení. Profesionální tanečníky si často objednávají i soukromé osoby, které slaví Odalan svého rodinného chrámu nebo potřebují umělecké vystoupení v rámci přechodových rituálů nebo jiných obřadů.
Taneční umění je významné i jako cíl kulturního turismu.
Taneční umění je významné i jako cíl kulturního turismu. Každoročně na Bali jezdí desítky studentů z celého světa, kteří se chtějí učit balijský tanec. Status učitele tance patří mezi velmi prestižní povolání. Každý rok uděluje určitému počtu uchazečů stipendium také Indonéské ministerstvo školství a kultury. Vybraní žáci mohou poté docházet na kurzy denpasarské akademie „Institut Seni Indonesia“ a studovat společně s ostatními Balijci. Jen málo z nich však ovládá indonéský jazyk, a tak se většinou účastní pouze praktických předmětů. Prostřednictvím těchto studentů se poté balijský tanec šíří do všech koutů světa a jeho prvky ovlivňují současný tanec v jiných zemích.
Taneční projev se určitě bude proměňovat, neboť globalizace na Bali postupuje velmi rychle. Na druhé straně Balijci však stále udržuji své rituály a ctí náboženské svátky a jsou si dostatečně vědomi, že kdyby zanikl jejich tradiční tanec, vymizela by i tamější neobyčejná kultura.
Bronia Gordon
Tradiční balijský orchestr bicích nástrojů – Balijský tanec Margapati,
Choreografie a nastudování: I. Wayan Susilawati, tančí: Bronia Gordon Erikssonová,
Tanec vypráví příběh o králi lesa přeměměného ve lva a čekajícího v lese na kořist.