Potom mě ovšem Jana Tomanová pozvala, abych se zúčastnila její výuky v Soukromé taneční škole Jany Tomanové v pražském Veleslavíně. Pro mě to bylo, jako kdybych navštívila úplně jiný svět.
I když i ve veleslavínském tanečním sále byla zrcadla a “tyče” na výuku klasického baletu stejně jako v tanečním sále v Radotíně, atmosféra tohoto místa však byla zcela jiná. Výuku navštěvovali žáci, respektive spíše žákyně, které spojovala láska k tanci a velká píle či nadání (případně obojí).
Lekce se rozdělovaly na klasický, lidový, moderní a scénický tanec a tyto hodiny vedli zkušení pedagogové. Vyjma moderního tance jsem navštěvovala všechny tyto lekce.
Přiznám se, že ačkoliv jsem měla klasický tanec ráda, neměla jsem pro něj fyzické předpoklady, a tak se mé vzpomínky na klasický tanec váží spíše k vynikajícím výkonům mých spolužaček: jmenovitě pak Kateřině Syslové, Radce Gutové, Denise Burešové, Lucii Kohoutové, Bronie Tomanové, Petře Dotlačilové, Kláře Dvořáčkové a Haně Borkovcové.