S Laternou magikou v Jižní Americe
Na podzim v r. 2020 mě oslovila paní architektka Vera Hampl, Čechobraziliánka, zda bych se mohla účastnit televizního dokumentu České televize, který bude o jejím tatínkovi, Zdenku Hamplovi, který prožil většinu života v Brazílii, kam se dostal jako sólista Laterny magiky, když jsme byli na společném turné v Brazílii a Argentině v letech 1970–1971. Samozřejmě, že jsem její nabídku přijala.
Byl to návrat k málem zapomenutým situacím, které jsme jako Středoevropané zažívali ve zcela jiných klimatických, ale i mentálních podmínkách Jihoameričanů.
Byla jsem jednou ze sólistek souboru Laterny magiky, který absolvoval turné v největších městech Brazílie v Rio de Janeiru, v Sao Paulu a v Portu Alegre. Byl to půlrok intenzivní práce. Další půlrok se soubor přemístil do Argentiny, kde jsme hráli v Buenos Aires a v Mar del Plata.
REVUE Z BEDNY
Představení, kterým jsme se představili v metropolích Brazílie a Argentiny, mělo název „REVUE Z BEDNY“. Tento ojedinělý divadelní projekt Alfréda Radoka, filmového režiséra, a Josefa Svobody, architekta a scénografa, měl úžasný úspěch v Montrealu 1967. Jedinečný princip Laterny magiky spočíval v definování vztahů umělců na scéně ve spojení s filmem. Byl to český vynález.
Umělecký soubor Laterny magiky, jehož jsem byla členkou, odletěl v únoru 1970 z Prahy do Říma, v mezipřistání na nás čekalo letadlo brazilské společnosti Varig. Po mnohahodinovém přímém letu jsme přistáli v severobrazilském Recife. Již při výstupu z letadla jsme pocítili přilepení oblečení na tělo – byl to pocit, jako když se ocitnete v prádelně. Bylo tam 35 °C. Toto letiště bylo pouze mezipřistáním. Náš cíl bylo Rio de Janeiro. Krátký přestup a hurá do Ria.
Rio de Janeiro
Přivítání souboru bylo velkolepé, americký manažer nám předal noviny, které již psaly o souboru Laterny magiky z Prahy, který bude hrát v divadle OLYMPIA. Technický soubor, který musel postavit dosti složitou konstrukci jeviště, propadel a filmové aparatury, přiletěl v předstihu, takže po únavě z letu jsme začali brzo hrát.
Denně jsme hráli 3 představení. Měli jsme 2 obsazení tanečníků, mimů a herců černého divadla. Představení hlavně prezentovalo Prahu, naprosto jedinečným způsobem – filmem, ve scénce s názvem Krkolomná jízda. Sólista – muž jezdil na kolečkových bruslích po nejkrásnějších místech v Praze. Konkrétním tanečníkem, který navazoval na film, byl právě Zdeněk Hampl a Pavel Veselý, kteří se střídali. Ráda bych zde jmenovala několik kolegů našeho souboru jako Pavla Veselého, Sašu Aišmanovou, Natašu Petříkovou, Sylvu Jílkovou, mima Jirku Šindeláře a Blanku Vrbeckou z Černého divadla. Byli jsme moc dobrá parta.
Volný čas jsme uměli užít. Součástí našeho angažmá byly tiskové konference, kterých se někteří umělci zúčastňovali. Byla nutná reklama. Následující dny po snídani se na mě vrhlo několik hotelových hostů s novinami, kde jsem byla na první straně jako „A bailarina magica“. Rio jsme ve volném čase poznávali plnými doušky. Jezdili jsme na pláž Copacabana nebo na horu Corcovado s Kristem na vrcholu a na jiné zajímavosti.
Rio de Janeiro je město mnoha tváří. Těch velmi bohatých i těch chudých. Jsou tu známé „favely,“ kde se turistům není radno pohybovat. Je dobré vědět, že taková místa existují. K Riu, které jsme si užívali plnými „doušky“, povím takovou raritu. Představení jsme hráli v nočních hodinách a po návratu do hotelů, které bývaly poblíž divadla, jsme šli parkem domů. Na chodnících proti nám se to hemžilo tisíci švábů. Byla to mračna. To je typické pro tropické státy. Zvykli jsme si na to. Bohužel i v hotelu jsme měly s mojí kolegyní dva šváby, kterým jsme říkali Alfred a Leonard. To byla už legrace.
Lekce moderního tance
Musím zmínit úžasné hodiny moderního tance u Češky, paní Věry Alvaro Alberto Horákové, která nám, tanečníkům nabídla hodiny moderního tance v její soukromé škole. Bylo to nezapomenutelné, protože paní Věra studovala tanec v New Yorku ve škole Marthy Graham. Po prve jsem se v Brazílii seznámila s tímto stylem tance – „contemporary“, který byl pro mojí budoucí pedagogickou práci vedle francouzské baletní školy tím zásadním. Zde, ve škole se také Zdeněk Hampl seznámil s dcerou paní Věry Horákové. Byla to velká láska. Zdeněk se oženil a zůstal v Brazílii. Z jejich manželství se narodila dcera Vera, budoucí architektka, která si vzala Čecha a žije v Praze.
Sao Paulo
Dalším angažmá bylo Sao Paulo. Toto město jsem nazvala New Yorkem Jižní Ameriky. Super město, kde se odehrává velký byznys. Mnoho kultury ve všech směrech. O Sao Paulu se říká, že tam se pracuje a v Riu že se se odpočívá. Mezi těmito městy je velmi rozšířená nabídka autobusového spojení pro širokou veřejnost. Za 3–4 hod. jste v cíli. I my tanečníci jsme toho využívali ve dnech volna k odpočinku.
Porto Alegre, další brazilské místo, kde jsme hráli. Bylo to město, kde jsme měli větší odpočinek, přestože jsme hodně hráli. U diváků jsme měli velký úspěch. Hosté v hotelech nám nosili květiny. Toto město mělo evropský punc, žila tam velká menšina Němců a v obchodech se vedle portugalštiny mluvilo německy.
Argentina
Z Porta Alegre byla další naší misí Argentina (listopad 1970). Bylo to hlavní město Buenos Aires. Je to nádherné město s úžasnou architekturou, výškovými domy a širokými bulváry, lemovanými stromy a zelení ve stylu pařížského Champs-Élysées. V Argentině jsme repertoár představení trochu obměnili. Přiletěl choreograf Luboš Ogoun a nastudoval s námi několik nových čísel.
Hráli jsme v divadle Colon, což je jedno z největších divadel v Baires, jak se tomu městu říká. Měli jsme tam velký úspěch. S některými kolegy jsme si udělali pravé české Vánoce, jako doma. Nakoupili jsme v německých obchodech. Uvařili, upekli a ozdobili vánoční stromeček. Už se nám stýskalo. Naše česká ambasáda nás pozvala na Silvestrovskou party, což byl důvod, abychom si oblékli večerní společenské róby, ženy i muži. Bylo to nádherné, jen s tím rozdílem proti Česku, že tam bylo léto v plné parádě.
Česká ambasáda nám poskytla svoji haciendu na venkově, kam jsme jezdili v době volna. Byla tam nádherná relaxace. Koupání v bazénu, možnost jízdy na koních aj. Za tuto možnost rekreace jsme byli velmi vděčni. Ráda bych zde zmínila, že v Argentině umí připravovat úžasně všechny druhy masa. Hojně jsme toho využívali.
Mar Del Plata
Naším poslední zastávkou v Argentině, kde jsme se představili s programem „REVUE Z BEDNY“, byla Mar del Plata. Kouzelné město, místo na pobřeží Atlantského oceánu. Hotel jsme měli přímo u moře, takže mořský příboj byl naším denním přítelem i nepřítelem. Plavali jsme v moři a opalovali se na hradbách u moře, protože pláže tam byly miniaturní. Vše bylo podřízeno moři. Byli jsme tam velmi šťastni.
Naše umělecké turné v Argentině se zakončilo dříve, než bylo v plánu, protože politická situace se v Československu natolik zhoršila – začala „normalizace“ a soubor se musel vrátit do Prahy. Vzala jsem si měsíční dovolenou, abych navštívila své přátele v Brazílii a studovala v Riu moderní tanec, což se mi splnilo.
Na závěr brazilského pobytu jsem strávila několik dní u moře v Recife, než mi letělo letadlo do Evropy. “Adios América!“ Bylo to krásné! Měla jsem v plánu Paříž, Londýn a konečná do Prahy. To byl březen 1971. Bohužel letadlo do Paříže mělo mezipřistání v portugalském Portu. Jelikož jsem neměla vízum do Portugalska, po příletu mě letištní policie zavřela s podezřením, že jsem komunistická špionka. Po několika hodinách se vše vysvětlilo, ale byla to velmi nepříjemná zkušenost.
Jak začala moje učitelská kariéra
V ranních hodinách jsem jiným letadlem odletěla do Paříže. Tam jsem absolvovala návštěvu všech nejdůležitějších míst v Paříži – např. Sacre Coeur, galerie Louvre, Versailles a pověstnou Eiffelovu věž. Jedním slovem – nezapomenutelné.
Poslední má evropská cesta vedla do Londýna, kde jsem byla očekávána v rodině anglického pilota, který si namluvil na Moravě děvče, které si přivedl do Británie. Ta paní se jmenovala Božena Rogers a byla to přítelkyně mé matky. Rodina bydlela v Chingfordu, blízko Londýna. Starali se o mě vzorně. Londýn mě okouzlil, lidé byli velmi vstřícní. Do Londýna jsem cestovala denně kouzelnými vláčky, každé kupé mělo vchod z nástupiště. Prohlídka města, všechny dominanty. Architektura, parky, galerie, obchodní domy, anglický parlament, divadla, pro to vše stojí za to udělat si cestu do Londýna.
Nyní už mě čekal jen návrat do Prahy. Po všech těch dobrodružstvích jsem se domů moc těšila. Po návratu do Laterny magiky mě však čekalo nemilé sdělení. Dostala jsem výpověď z práce. Působilo to jako studená sprcha! Ale měla jsem i variantu B. Měla jsem v ruce vysokoškolský diplom – pedagog baletu. Tak začala moje učitelská kariéra.
Jana Eriksson Tomanová
Zlatá éra očima pamětníků – publikace vydaná při příležitosti 60. výročí Laterny magiky
