Eliška Beková – Jílková vzpomíná na Taneční školu Jany Tomanové

Již jako malé děvče jsem velmi ráda tančila – kdykoliv a kdekoliv. Nebylo proto překvapující, že jedním z kroužků, na které mě rodiče přihlásili, byl i kroužek “baletu”, který se konal v ZUŠ Klementa Slavického v Radotíně. Učitelkou tance byla velmi pečlivá a zkušená pedagožka Jana Tomanová.

Tehdy se však jednalo spíše o “kroužek” a pokud si dobře pamatuji, tak zdaleka ne všechny dívky, které školu navštěvovaly, vnímaly náročnost, a hlavně nutnou vnitřní disciplínu, která se pojí se studiem tance. 

Potom mě ovšem Jana Tomanová pozvala, abych se zúčastnila její výuky v Soukromé taneční škole Jany Tomanové v pražském Veleslavíně. Pro mě to bylo, jako kdybych navštívila úplně jiný svět. I když i ve veleslavínském tanečním sále byla zrcadla a “tyče” na výuku klasického baletu stejně jako v tanečním sále v Radotíně, atmosféra tohoto místa však byla zcela jiná. Výuku navštěvovali žáci, respektive spíše žákyně, které spojovala láska k tanci a velká píle či nadání (případně obojí). Lekce se rozdělovaly na klasický, lidový, moderní a scénický tanec a tyto hodiny vedli zkušení pedagogové.  Vyjma moderního tance jsem navštěvovala všechny tyto lekce. Přiznám se, že ačkoliv jsem měla klasický tanec ráda, neměla jsem pro něj fyzické předpoklady, a tak se mé vzpomínky na klasický tanec váží spíše k vynikajícím výkonům mých spolužaček: jmenovitě pak Kateřině Syslové, Radce Gutové, Denise Burešové, Lucii Kohoutové, Bronie Tomanové, Petře Dotlačilové, Kláře Dvořáčkové a Haně Borkovcové.

Z Klasického tance ráda vzpomínám na Sylfidy Frederika Chopina v choreografii Gustava Voborníka (asist. choreografie Jana Tomanová), dále Mistrovskou hodinu baletu z Čajkovského Louskáčka, rovněž v choreografii Gustava Voborníka či Koláž z baletu Coppélia (Leo Delibes) v choreografii Jany Tomanové. Technicky velmi dobře zvládnuté byly i sólové variace, které však tančily jen nejlepší studentky (viz výše): Variace Giselle z baletu Giselle, Variace Raymondy ze stejnojmenného baletu či například Tanec Zlatovlásky z baletu Z pohádky do pohádky. I když jsem tyto variace netančila, vnímala jsem, že se Janě Tomanové podařilo s dívkami i s chlapci připravit klasické variace, které svojí úrovní daleko přesahují většinu choreografií běžných ZUŠ.

Nutno však podotknout, že žáci a žákyně trávili ve škole přibližně 3 hodiny týdně a často i více. V době, kdy jsem školu navštěvovala, jsem měla možnost seznámit se ještě s dalšími pedagogy, kteří mě zásadně ovlivnili a myslím, že jim i vděčím za to, že se tanec stal mým celoživotním zájmem: během studia na škole jsem byla přijata na taneční konzervatoř Taneční centrum Praha a po absolutoriu jsem se tanci rámcově věnovala i na katedře divadelní vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Kromě choreografek Dagmar Břichňáčové a Libuše Hynkové, které mě ve škole učily lidový tanec a jejichž choreografie obsahovaly daleko větší spektrum tanečních kroků a figur, než bylo v běžných uměleckých školách obvyklé, mě nejvíce ovlivnil choreograf Gustav Voborník. Nejen, že mě všechny jeho choreografie již v tomto dětském věku “okouzlily”, zároveň jsem měla možnost tančit téměř ve všech těchto choreografiích (vyjma variací klasického tance). Dostala jsem tak první sólovou taneční roli v Kobercovém tanci (Gajané) a díky tomu, že jsem byla na svůj věk velmi drobná, tančila jsem se svými vrstevnicemi i s mladšími dívkami. Gustav Voborník mě zaujal i jako pedagog, protože měl na svůj věk neuvěřitelný elán a energie a láska k tanci byla patrná z každého jeho pohybu. V době jeho působení ve škole s žáky připravil přes dvě desítky choreografií, které byly původně součástí baletů či oper, vytvořených ve 2. polovině 20. století pro různá československá divadla: např. Slovanské tance (3., 5., 7., 10. a 14.), Lašské tance, Slepička, Svatební tanec, Dřeváčkový tanec, Čínský tanec, Variace víly (Louskáček) či Jiřinková polka.

Díky studiu v Soukromé taneční škole Jany Tomanové jsem získala jednak kvalitní základy klasického, scénického a lidového tance a ty jsem pak mohla uplatnit v pravidelných Tanečních Gala pořádaných školou, škola mi však také umožnila poznat inspirativní osobnosti z oblasti tance a díky jejich pedagogické a choreografické činnosti jsem si i rozšířila své znalosti z oblasti kultury a tanečního umění.

Eliška Beková – Jílková

Leave a Reply

Your email address will not be published.

Načítání...